Existují světla, která neuvidíme pouze očima | Jsou světla, která nevidíme- Anthony Doerr
Existují
světla, která neuvidíme pouze dokořán otevřenýma očima, ale pouze otevřeným
srdcem.
Rok 1934, jedna legenda o kameni modrém jako samotné
moře s rudým středem, jako oheň. Kámen, který má opatřit nesmrtelnost pro toho,
kdo jej vlastní a neštěstí pro jej a jeho okolí. Přezdívá se mu Moře plamenů.
Tuto legendu vypráví v muzeu malým dětem, mezi kterými se nachází i šestiletá Marie-Laure
s vadou očí, jejíž otec Daniel pracuje v muzeu jako klíčník. Marie-Laura se,
ale brzy naučí Brailovo písmo a pomocí modelu Paříže, který jí sestavil její
otec, se po několika ročním úsilí vydává i s otcem do ulic. Když se však zdá
vše jak má být, Němci obsadí Paříž a oni jsou nuceni i s nemalým tajemstvím,
které schovává její otec, uprchnout.
„Můj Bože, láska zmenšuje svět a zvětšuje domov."
Kousek odtud poblíž německého Essenu o pár let starší Werner Pfenning s
vlasy bílými jako sníh poslouchá nahrávky ze starého rádia, které společně s
jeho sestrou Juttou našly na skládce. Díky tomu je natolik fascinován, že během
pár let je schopen opravit téměř jakékoliv rádio, až jednou pomůže vysoce
postavenému muži, který ho doporučí jedné nacistické škole. Je to plná
bezcitnosti, učí děti již od samých začátku, aby nevěřily vlastnímu rozumu, ale
pouze svému vůdci, kterému musí být oddaní ať to stojí cokoliv. prochází velice
těžkým výcvikem, ale přesto se stále myšlenkami vrací k nahrávkám z rádia.
Karty jsou rozehrány, teď je jen vyčkat na protivníkův tah, který může vše
zničit.
„Samozřejmě, mozek je uzamčen v naprosté tmě, děti," říkal ten hlas. ,,Plave uvnitř lebky v průzračné tekutině a nikdy se na světlo nedostane. Přesto je však svět, který nám zobrazuje, světla plný. Přetéká barvami a pohybem. Jak je tedy možné, děti, že mozek, který nikdy nespatří jedinou jiskřičku, zobrazuje náš svět prozářený světlem?"... ,,Otevřete oči," končil vypravěč svou řeč, ,,a dívejte se jimi, než se zavřou navždy."
Jsou světla, která nevidíme od ameridkého spisovatele Anthonyho Doerra držitelem Pulitzerovy ceny za již zmíněnou knihu, je mou dnešní a úplně první recenzí tady na blogu. Jsem zastáncem válečné literatury i přestože mi drásá srdce. Tato válečná kniha mě uchvátila natolik, že jsem ji do brzkého rána měla na jeden dech přečtenou.
Donutí vás plakat, až nebudete
moci popadnout dech. Donutí vás litovat nad vším, co se odehrálo. Donutí vás
přemýšlet o tom čeho všeho se dá dosáhnout pouze vyřčenými slovy. Mě osobně
dostala. Je to silná kniha s poutavým a velice silným příběhem na pohled
rozdílných lidí, jejichž životy jsou navzájem propletené. Lidí kteří i přes
hrůzné skutky se snaží zachovat si, alespoň krapet lidskosti. Nemohu jinak než
hodnotit plným počtem.
0 komentářů